Kolíčkův blog - středa, 18. února 2009
A ještě jednou zabijačka
Tak mě napadlo, že jsem se tu v minulém článku rozplýval nad zabijačkovými specialitami tolik typickými pro toto období, dělal chutě vpravo vlevo a přitom by spousta lidí možná ráda takovou zabijačku zkoukla na vlastní oči a nemá pořádně kde. Naštěstí občas některá z menších obcí uspořádá veřejnou zabijačku a tak si lze toto přání splnit, aniž by našinec doma na balkoně musel podřezávat svini.
Pro ty, kteří to nemají daleko k Uherskému Hradišti a chtějí si takové radosti užít, mám tip na sobotu 21. února 2009. V blízké vesnici Tupesy pořádá 4T - Truck Trial Team Tupesy - právě jednu takovou veřejnou zabijačku. Koná se v prostorách Muzea tupeské keramiky, začíná v devět hodin ráno a co vím, za oběť tam ten den padnou dvě prasátka. O půl desáté vyjde z muzea fašankový průvod a obcházet bude dědinu až do páté hodiny odpolední. A večer, od osmi hodin, proběhne v hospodě obřad pochovávání basy – samozřejmě také veřejný. Navíc, kdo bude mít zájem o prohlídku expozice lidové keramiky, může ji přes den absolvovat s odborným výkladem pana Kalabise
Jako lákadlo tu mám pro vás pár fotografií z jiné zabijačky. Konala se také na dvoře Muzea keramiky v Tupesech, ale před čtrnácti dny, 7. února 2009. Byla neveřejná, pořádal ji pro sebe, své rodiny a pár přátel mužský pěvecký sbor Tupešan. Přijeli jsme na ni s Hankou až po osmé hodině ranní, to už prasátko smutně viselo, takže těch nejdrastičtějších záběrů budete ušetřeni. To, co jsem fotil, už není nic šokujícího.
Porcování masa zažil nejspíš každý z nás, byť většinou nejde o celého vepře. Zde se však jednalo o koncert šikovných rukou a spřízněných duší, podbarvený nádherným zimním sluníčkem (naprosto nečekaným – celý týden bylo dost ošklivo) a provoněný lahodnou kořalkou a spalovaným dřevem. Ale nejúžasnější na tom všem byl elán Tupešanů. Pokud někdy někdo chtěl zažít folklor v reálu, měl být zde.
Představte si bandu dospělých chlapů jak ruku v ruce porcují, vaří a pečou maso, zatápí pod kotlem, plní tlačenku do umělých střev, míchají prejt a nevím co ještě a najednou jednoho z nich napadne něco „zabékat“. V tu ránu ostatní všeho nechají a přidají se, nádherně čistě odzpívají jednu dvě písničky, kopnou do sebe panáka a vrátí se ke své práci. Chvíli je klid než zase někoho napadne spustit ...
A tak to jde pořád dokola. Folklor v křišťálové podobě. Bez svátečních krojů, ale o to autentičtější. Samozřejmě v tom pokračovali i když muzeum navštívili rakouští hosté z Lázní Luhačovice (také dostali po kořalce :o) a nezastavili se ani při večerním posezení u prvotřídní pečínky, vínka, slivovičky a kvašáků (ano, teď v únoru - v létě v chladu sklepa pomalým kvašeným připravených a tamtéž uchovaných).
Na stránkách obecního úřadu si pod heslem Tupešané můžete přečíst, že sbor „chce aktivně usilovat o udržení a předávání lidových písní, tradic a zvyků obce a celého regionu Moravského Slovácka“. Tedy, pánové, pokud si to udržování svých tradic představujete takto, nemusí o ně mít nikdo strach!
22.06.2005 napsala Mladá Fronta dnes:
Cizinci objevují Tupeské muzeum keramiky
Kouzla z majoliky
Tupesy - Takřka dva měsíce po otevření unikátního muzea tupeské keramiky stoupá pomalu, ale vytrvale návštěvnický zájem o tuto pozoruhodnou expozici lidového umění.
„Odhadem jde o jeden autobus denně. Někomu se může zdát, že to není mnoho, ale sázíme spíše na postupnou propagaci,“ říká nájemce objektu, správce a kustod sbírek Jiří Kalabis.
Do Tupes jezdí nejčastěji školní výpravy. Cestu do muzea ale už našli i Rakušané nebo Angličané. Mezi zahraničními zájemci o tupeskou majolikovou keramiku ale jednoznačně dominují Belgičané a Holanďané. „Oblíbili si na Slovácku řadu míst, jezdí pravidelně do zdejších kempů a mají už povědomí o regionálních zajímavostech, “ vysvětluje Kalabis.
V muzeu ale nemusejí návštěvníci jen obdivovat výstavu prací místních proslulých hrnčířských rodů. Mohou si zdejší keramiku také zakoupit.
Tím, kdo rozmanité hrnečky či talířky tvoří přímo v areálu, je vnuk posledního tupeského hrnčíře Vladimíra Vlčka Igor Chrástek. Vypálené výrobky barevně zdobí malérečka Zdenka Kozielová. Podle Kalabise připravuje muzeum před začátkem léta návštěvnickou ofenzivu. „Oslovujeme cestovní kanceláře, dodáváme propagační materiály do informačních center v regionu. A máme pochopitelně i vlastní webovou stránku,“ upozorňuje správce. Osvědčila se i spolupráce se správou hradu Buchlova, odkud řada turistů na doporučení zamíří často rovnou do Tupes. Tuto sobotu zpestří prohlídku muzea vystoupení místního mužského pěveckého sboru.
Článek z časopisu SKLO A KERAMIKA 6/2005:
Muzeum Tupeské keramiky
Tupeská keramika, obec Tupesy, region Moravské Slovácko, Jihomoravský kraj. To jsou názvy, které se nejen navzájem doplňují, ale i prolínají a vzájemně zastupují. Jen mladší generace možná trochu tápou, ale většině se při vyslovení těchto názvů vybaví teplý kraj pokrytý zvlněnými vinohrady, krojová chasa, víno plné slunce, krásné táhlé pěsničky a milí lidé. A při vyslovení toho prvního, pak baculatý džbánek a pohárky na víno pokryté nezaměnitelným dekorem – Tupeskou růží. Sběratelé a znalci si potom v hlavě promítnou pojmy jako: majoliková keramika, fajáns, Habáni, tradice, značky UT,UTO a opravdu znalí i jméno Jaroslav Uředníček. Byl to právě on, kdo počátkem 20. století, obnovil za pomoci místních hrnčířů pozapomenuté umění Habánů – starých mistrů ze 16.století, kteří znalost výroby fajánsí na Moravu přinesli. Když v r.1904 přišel do Tupes z nedalekých Napajedel, byl Jaroslav Uředníček jen strojníkem, který aby zabezpečil početnou rodinu ( měl celkem 22 dětí ) koupil za několik tisíc zlatých místní – před jeho příchodem ještě ruční – cihelnu. V roce 1914 byl, již jako majitel cihelny strojní – pozván svým přítelem, zároveň významným sběratelem keramiky a národopiscem Františkem Kretzem do Hodonína na džbánkařský kurz. Spolu se svoji dcerou Boženou se Jaroslav Uředníček nechal, do té doby pro něj neznámým procesem tvorby keramiky, okouzlit natolik, že ihned po návratu z kurzu započali s experimentováním a prvnímy pokusy o keramickou tvorbu. Jejich maximalistický a poctivý přístup vedl k osmi letům klopotné dřiny, dílčích radostí, ale i zklamání z nezdařených pokusů, završených nejen vlastními keramickými materiály, především však špičkovými keramickými kusy, které jsou dodnes chloubou a potěšením jejich vlastníků. V roce 1937, kdy se výrobou keramiky zabývala již takřka celá Uředníčkova rodina, přišel další impulz v podobě seznámení s továrníkem Baťou. Toto setkání vyústilo v Baťův dar Uředníčkovi – první velkou elektrickou pec na pálení keramiky. Část Úředníčkovy produkce potom Baťa odebíral jako dary pro své obchodní přátele a pro reprezentační účely. Napomohl tak Tupeské - Úředníčkově keramice k cestě do světa. Po roce 1950 pak Jaroslav ¨Uředníček hrdě vykazoval samostatné obchodní kontakty například v Kanadě, Americe, ale hlavně v mnoha zemích Evropy. Po znárodnění v r. 1954, pokračuje výroba Tupeské keramiky v podniku Lidová tvorba a provozovně MNV Tupesy. Uředníčkovi také mohli při výrobě spolupracovat, samostatná tvorba jim byla však odpírána. Uředníčkova – Tupeská keramika, byla vždy proslulá dokonalým řemeslným zpracováním, perfektně vypracovaným dekorem a v neposlední řadě i nápaditostí tvarů a vzorů z nichž nejznámější - Tupeská růže je jen pomyslnou špičkou ledovce. V dnešní době pokračují v Tupesích s výrobou tradiční keramiky tři dílny vedené potomky Uředníčkova rodu. V okolí z této tradice však těží mnoho dalších. V průběhu několika desetiletí tak zkušenosti s výrobou fajánsí získalo několik stovek pracovníků – kruhařů, maléreček, pecařů, ale i studentů UMPRUM v Uh. Hradišti a Školy lidových řemesel v Praze a Luhačovicích. Myšlenka obnovit Muzeum Tupeské keramiky jako poctu starým mistrům a jejich umění vznikla v roce 2004 a stala se společným projektem Mikroregionu Buchlov, Keramiky Denisa a Obecního úřadu v Tupesích, který pro tento účel uvolnil vhodný objekt bývalé keramické výroby. Za získané dotace byla provedena stavební rekonstrukce objektu a zhotovena expozice historie Tupeské keramiky. Základem muzea je dům z roku 1838 upravený jako dobové obydlí hrnčíře, na který navazuje vlastní expozice doplněná mnoha fotografickými materiály. S expozicí sousedí letní ateliéry a dílna majolikové keramiky . Nádvoří je upraveno jako prostor pro alternativní kulturní akce a tvorbu. Připravuje se uskutečnění tvůrčích kurzů, proběhlo již několik hudebních produkcí a přípravuje se i divadelní představení. Muzeum Tupeské keramiky můžete navštívit takřka kdykoliv – po předchozí telefonické domluvě a také v soboty a neděle - ty jsou samozřejmostí pro návštěvu v průběhu hlavní turistické sezony. Provozovatelé a správci muzea – Jiří Kalabis a Denisa Chvátalová mají za cíl ve spolupráci se Slováckým muzeem v Uherském Hradišti nejen dále doplňovat a rozvíjet vlastní expozici muzea ale také aktivně získávat další artefakty a historické materiály se vztahem k místní keramické tradici. O tom co se muzeu podařilo a co chystá se můžete časem dozvědět i na webových stránkách – www.muzeumkeramiky.cz.